Wabi, Sabi, Shibui a Yugen

 

Úvod

     Japonští a čínští sběratelé přírodních kamenů již tisíce let kladou důraz na jejich dvě vysoce ceněné vlastnosti, krásu a podmanivý tvar. Když se tato jednoduchá zábava stále více rozšiřovala z klášterů do světského prostředí, vyvinula se do umělecké formy, jež začala být regulována přísnými estetickými pravidly. V Japonsku je tato forma umění známa jako “umění suiseki”.

     Suiseki (sui – voda, seki – kámen), původně (san-sui-kei-seki) jsou kameny obdivovány pro jejich krásu a právě pro jejich vlastnost symbolizovat přírodní scenérii nebo objekt úzce spjatý s přírodou. Mezi nejvíce oblíbenými typy suiseki jsou ty, které znázorňují vzdálené hory, hory s vodopády, ostrovy, doškové chatrče, různá zvířata, lidské postavy a další. Prvopočátek umění suiseki je v Číně před dvěma tisíci lety, kde drobné i velké kameny přirozené krásy byly stavěny v náboženských chrámech a přilehlých zahradách. Znázorňovaly slavné hory a legendární ostrovy nesmrtelnosti, spojené s buddhistickou a taoistickou vírou. V 6.století přinesli poslové z asijské pevniny několik takových kamenů do Japonska. Japonci postupně přizpůsobili umění svému vlastnímu chápání a takto je praktikováno dodnes.

     Suiseki jsou tradičně vystavovány na vyřezaných dřevěných podložkách, tzv. daiza, nebo na mělkých podnosech, tzv. suiban, nebo doban.

     Termín suiseki je odvozen z dávných zvyků zobrazovat miniaturní krajiny na podnosech naplněných vodou a v demonstrování klasických východních krajinných obrazů hor a jezer.

 Historické pozadí

     Tisíce let Japonci pohlížejí na kameny duchem blížícím se uctívání. Proto není překvapením, že si císařovna Suiko, za svého vládnutí (592 – 628), velmi oblíbila první miniaturní krajinné scenérie dovezené do Japonska jako dary čínského císařského dvora. Odrazem čínského období byly tyto dovezené kameny fantastických formovaných tvarů, s hlubokými záhyby a dutinami a vysoce erodovanými povrchy. Jednalo se o svisle aranžované kameny, zastupující velkolepé hory a útesy v Číně. Tyto kameny zůstaly v Japonsku populárními po stovky let.

     V průběhu tohoto ranného období vývoje byly miniaturní krajiny a kameny ceněny pro jejich přirozenou krásu a pro jejich náboženský nebo filozofický symbolismus. Pro buddhismus to byl kámen znázorňující mýtickou svatou horu Shumi, pro taoismus Horai, taoistický ráj. Pro japonský shintoismus byly krásné a neobvyklé kameny, spolu s dalšími prvky v přírodním prostředí, jako slunce a neobvyklé stromy, příbytkem silných duchovních sil nebo bohů (kami). Suiseki jako takové jsou schopné růstu s duší a jsou symbolem vnitřního požadovaného respektu.

Estetické principy

     Pro posuzování krásy a umístění kamenů v zahradách a na podnosech byly v Japonsku v průběhu jedenáctého a dvanáctého století přijaty nové principy. Na počátku třináctého století došlo k radikálním změnám v estetice, jež způsobily velký odklon od čínské tradice oceňování kamenů. Tato změna byla způsobena z velké části rychle se rozvíjejícím zenovým buddhismem a růstem vlivu třídy samurajů. Během tohoto období japonské historie suiseki, čajový obřad, aranžování květin, umění bonsají, krasopis, literatura, malba, hudba i architektura dosáhly nové úrovně a dokonalosti. Znalci kamenů pořádali shromáždění, kde účastníci mezi sebou soutěžili v psaní poezie o vystavených kamenech. Kameny byly obvykle tak vysoce ceněny, že jejich majitelé je přepravovali ve speciálně vyrobených boxech (kiri), kdekoliv cestovali.

     Pod vlivem zenového učení, s důrazem na přísnost, koncentraci při rozjímání, intuitivní pohled, s důrazem na zkušenost v absolutní “nicotě”, přivádělo osoby k obdivování kamenů různých typů. Ne jako u čínských kamenů, tyto nové byly subtilní, hluboce klidné, jasné, strohé a neokázalé. Za účelem jasnějšího vnímání kamene se v období Muromači (1338 – 1573) mezi zenovými mnichy smysl pro kámen zbavil všech rozptylujících prvků a do popředí se dostal smysl pro detail. V zálibě se začali objevovat kameny více podmanivé, více přirozené a nepravidelné, více strohé a potlačené. Snížil se základ jejich dimenze, kameny se staly prostředkem duševního čištění, vnitřního povědomí a osvícení. Začátkem období Meiji (1868 – 1912) došlo ke krátkému období útlumu umění suiseki a až ve druhé polovině dvacátého století se popularita suiseki znovu oživila. Od roku 1961 je založena japonská suiseki asociace (Nippon suiseki association), kdy společně s asociací bonsajovou pořádají výstavy, jež jsou navštěvovány tisíci obdivovateli a umělci. Mezinárodní postavení umění suiseki se rozrostlo v nově zakládaných klubech a spolcích ve Spojených státech amerických a dalších zemích. Nejvýznamnější krok byl učiněn, když Japonci věnovali Spojeným státům americkým šest neocenitelných suiseki jako součást daru při příležitosti dvoustého výročí vzniku v roce 1976.

 Japonská pravidla pro posouzení estetických vlastností suiseki

     Čím jsou klasické japonské suiseki odlišné od obyčejných kamenů? Sběratel suiseki se zajímá při prvním hodnocení sebraného kamene o jeho velikost a tvrdost. Hodnocení velikosti je té zásady, že kámen by měl být větší než klenot nebo přívěsek, ale ne příliš těžký a to do takové velikosti, aby jej sběratel při průměrné síle snadno unesl. Jakékoliv kameny nad tuto velikost jsou považovány za venkovní zahradní kameny. Nejvíce ceněny jsou kameny tvrdé. Kameny měkké a lehké, většinou sopečného původu nebo sedimenty se tradičně nesbírají, ačkoliv mimo Japonsko v posledních letech začaly být využívány.

     Když má sběratel vybraný kámen příslušné velikosti a tvrdosti, zajímá se o jeho estetické vlastnosti. Základem, běžným u všech klasických suiseki je podmanivost, potlačená barva a rovnováha. Podmanivost spočívá v tom, že podstatná část krásy suiseki je odvozena silou kamene znázornit přírodní scenérii nebo objekt. Suiseki jsou často dávána jména, jež právě vyjadřují podmanivé vlastnosti kamene. Například jména některých známých klasických suiseki jsou “Sněhová pokrývka chaty”, “Měsíc nad rýžovým polem”, “Soumrak mraků”, “Plovoucí most snů”, “Hora porostlá piniemi”, “Kopce v Jamató”. Paradoxně, jedná se často o jednoduché kameny, u nichž jsou bohaté výrazové možnosti.

     Nejkvalitnější suiseki nejsou přesné kopie přirozených objektů. V zenovém učení jsou záliby postaveny na jednoduchosti, nejlepší kameny jsou umocněny jen v několika málo jednoduchých gestech, představují jen návrh objektu, vyjadřující mnoho i málo, takové kameny podněcují a vyzývají diváka k představivosti a k dokončení obrazu.

     Barva je základní životní součást v podmanivé síle suiseki. Nejvíce ceněny jsou ty, kde se mísí subtilní barvy vycházející z hlouby uvnitř kamene, působící jakoby odraz skrytého světelného zdroje. Kamenům hlubokých barev, zvláště černým, šedivým nebo v tlumených (potlačených) barvách – nahnědlým, nazelenalým, nažloutlým, načervenalým, vyjadřujícím pochmurnou náladu, je obecně dávána přednost.

     Rovnováha je významným prvkem v podmanivé síle suiseki. Je tvořena rozpínavou souhrou a rovnováhou několika protilehlých doplňkových aspektů kamene. Například vysoký/nízký, svislý/horizontální, vypouklý/vydutý, tvrdý/měkký, hrubý/hladký, v pohybu/klidný. U správně utvořených suiseki se tyto odlišné elementy spojují a vytváří integrovaný, stálý harmonický celek.

     Podmanivost, potlačená barva a rovnováha jsou nejdůležitější vlastnosti všech klasických suiseki. V tradičním japonském myšlení s pohledem na klasická japonská umění jsou vyjádřeny tyto vlastnosti výrazy wabi, sabi, shibui a yugen. Je to komplex japonského estetického pojetí, který je těsně spjatý se zenovým buddhismem, japonským čajovým obřadem a poezií haiku (sedmnáct slabik poezie haiku japonského básníka Basho, žijícího v sedmnáctém století). Žádný z těchto výrazů není jednoduché definovat, ve své podstatě reprezentují duševní stav člověka při pozorování kamene. Ačkoliv každé slovo zprostředkovává nejasně podobný význam a pocit, liší se v odstínu a vedlejším významu. Wabi může mínit výraz pro slova melancholik, osamělý, nenáročný, pustý, klid, klidný, ochuzený nebo neokázalý. Wabi je subjektivní pocit vyvolaný objektem, klasickým obrazem např. opuštěná rybářova chatrč na osamělé pláži, bičovaná silným větrem za šedivého zimního dne. Sabi může mínit výraz slov jako starověký, jasný, starobylý, zralý a kořeněný, právě tak jako osamělý. Přítomnost sabi je často vyjádřena patinou a dalšími znaky věku nebo starobylosti. Shibui míní většinou výraz slov klid, složený, vkusný, rezervovaný, usedlý nebo rafinovaný. Klid a umírněná elegance klasického čajového obřadu komunikuje velkou částí základního významu shibui. Nakonec yugen může mínit tmavou barvu nebo tmu, ačkoliv tato temnota je metaforou pro význam slov tajemný, hluboký, nejistý a subtilní. Klasickým vyjádřením yugen je měsíc svítící odněkud zezadu ze závoje mraků, nebo ranní mlha zahalující úbočí hor.

      Kameny mající wabi, sabi, shibui a yugen jsou obzvláště subtilní ve své kráse. Divák proto musí být citlivý na nuance a detaily: jemné zastínění barvy, nepatrné rozdíly ve struktuře a téměř nepostřehnutelnou čistotu tvaru. Když se spojí s dalšími estetickými rysy kamene, jsou to ty vlastnosti, které odlišují obyčejný suiseki od dokonalého. Krása vyjímečného suiseki často leží skromně “pod povrchem” a musí být postřehnuta dokonalým okem. Zatímco tyto vlastnosti jsou součástí faktického pohlížení na klasické suiseki japonskými sběrateli, čínští sběratelé tento způsob nahlížení preferují jen zřídka. Je paradoxem, že i když původ umění suiseki byl v Číně, pohlížení na kameny v této zemi je odlišné.

     K dalšímu poznání a pochopení odlišných pohledů na výběr kamenů v Japonsku a Číně nám může pomoci studium odborné literatury, návštěvy výstav suiseki a historických muzejních sbírek v zahraničí. Tyto sbírky nabízejí divákům jedinečnou příležitost srovnat a ocenit odlišné tradice v jejich klasických a moderních formách pohledu na přírodní kameny a suiseki.