DAIZA a SUIBAN

 

 

 

  Aranžování a následné pozorování přírodních kamenů má svůj původ v Číně. Kámen byl spjat s malířstvím, a to tím, že na pracovním stole byl obvykle položený kámen, který sloužil umělci k odkládání štětce či jako objekt k pozorování.
Až v období MUROMAČI (1338 – 1598) byl obohacen čajový obřad (ČANOJU) tím, že byly poprvé kameny vystaveny ve speciálním výklenku ( TOKONOMA). Postupně se začala měnit i estetika aranžování kamenů, spíše svisle orientované kameny byly potlačeny jednoduššími, vodorovně stavěnými kameny.
  Každému suiseki přísluší speciálně upravená dřevěná podložka, které říkáme DAIZA (dai=podložka, za=vhodný, doplňující). Úkolem takto speciálně vyřezané podložky (daiza) je kámen vhodně doplňovat, podtrhnout jeho jednoduchost, dodatečně zvýraznit jeho charakter, naopak výrazný kámen přitlumit nebo, je-li třeba, upravit jeho tvar.
  K výrobě daiza používáme běžně dostupný řezbářský materiál, ať je to dřevo z lípy, olše a několika dalších listnatých dřevin, jež je měkké, snadno opracovatelné, nebo dřevo z tvrdých, především ovocných listnatých stromů (hruška, švestka, třešeň, ořešák) a dalších. Hotové podložky se pak přibarvují různě barevně tónovanými mořidly, nejčastěji v odstínu mahagonu nebo do takové barvy, aby daiza ladil svou barvou s kamenem. Japonci upřednostňují dřevo indického mahagonu (indo-shita-no-ki) především kvůli jeho vhodné struktuře a kresbě, barvě a lehce pórovitému povrchu, stabilitě a obsahu oleje.
  V daiza vystavujeme především kameny, jež jsou tvrdší a mají jemnou strukturu. O takovéto kameny se staráme speciálním způsobem (yoseki), a to tak, že třeme tyto kameny jemnou tkaninou nebo dlaněmi, aby získali požadovanou starou barvu (ko-iro).
Kameny zasazené v daiza se vystavují na lakovaných dřevěných deskách (JIBAN) nebo na vhodných stolech (TAKU).V zimním období se kameny vystavují téměř výhradně v daiza, aby se ještě více zvýraznil pocit proteplení.
  Druhý typ kamenů ošetřujeme tak, že je denně přeléváme vodou na zahradě na slunci nebo ve stínu, obracíme je, aby se jejich kvalita vyvíjela postupně po celém povrchu a aby získaly schopnost vázat na dlouhou dobu vodu (MIZUMOCHI NO ISHI). I tyto kameny se vystavují v daiza. Abychom však mohli ještě lépe vychutnat jejich kvality, vystavujeme je pak na mělkých mísách naplněných nejčastěji světlým pískem (propraným a zbaveným prachu, v jemné zrnité formě), kterým říkáme SUIBAN (sui=voda, ban=podnos, miska).
  Suibany jsou speciálně vyrobené mísy z keramiky či porcelánu se všemi možnými glazurami, proporcemi, obdélníkového či oválného tvaru  a vždy bez drenážních otvorů. Skutečnost na českém trhu je bohužel taková, že ve specializovaných obchodech a při výstavách bonsají jsou stále nabízeny velmi mělké suibany, jsou to spíše mělké misky specielně vyrobeny pro bonsaje, respektive pro aranžování skalních scenérií.
  Kámen potřebuje suiban dostatečně hluboký především proto, aby v něm mohl být dostatečně usazen. I kámen s plochou spodní částí (základnou) by neměl být pokládán do příliš mělkých misek z důvodu vytvoření rovnováhy mezi miskou a kamenem. Dobrý suiban o průměru 50 cm by měl být vysoký minimálně 3 cm, v Japonsku není vyjímkou ani výška 10 cm. Současný umělecký směr v aranžování kamenů upřednostňuje kameny zasazovat hlouběji do písku a samotné suibany jsou naplňovány pískem až po okraj, velikost suibanu bývá nejčastěji 1,5 až dvojnásobkem délky samotného kamene.