 | ||
|
První Pchentingy a Gonshi byly dovezeny do Japonska posly čínského císařského dvora za vlády císařovny Suiko v období 592 – 628. Tyto první kameny byly velmi zajímavé pro císařský japonský dvůr a šlechtu. Měly fantastické tvary, s dírami, dutinami a vysoce erodovanými povrchy. Jednalo se výhradně o svislé kameny, představující velkolepé hory a útesy v Číně, jenž zůstaly v Japonsku populárními po stovky let.
Během pozdější části historického období Kamakura (1183 – 1333) vznikla v Japonsku třída samurajů, která díky aktivnímu obchodu s Čínou začala uplatňovat učení zenového buddhismu. V důsledku tohoto učení, jehož základem byla přísnost, rozjímání a intuitivním pohled, bylo dosaženo v umění suiseki nové úrovně nazírání a dokonalosti. Začaly se sbírat kameny subtilnějších tvarů, s podmanivou silou. Zenoví mniši pak zdůraznili tuto přednost během dalšího historického období Muromachi (1338 – 1573), kdy smysl pro kámen byl očištěn od všech rozptylujících elementů a byl zvýrazněn jeho detail. Tyto kameny se staly prostředkem duševního očištění, vnitřního povědomí a osvícení. Učení zenových mnichů začalo mít silný vliv na vládnoucí japonskou třídu.
V historickém období Edo (1603 – 1867) se o umění suiseki začala zajímat společenská vrstva bohatých obchodníků a začala soutěžit se šlechtou. Bylo to období, kdy Japonsko uzavřelo hranice okolnímu světu a umění suiseki se začalo rozvíjet bez okolního vlivu. Do jisté míry umění suiseki stagnovalo během pozdější části devatenáctého století, v historickém období Meiji (1868 – 1912) z důvodu snížení bohatství šlechty a třídy samurajů. Přesto v tomto období byla již plně rozvinuta a uplatňována dodnes známá klasifikace. V průběhu druhé poloviny dvacátého století byl zájem o umění suiseki obnoven, rostl a expandoval vznikem mezinárodního společenství. Dnes jsou kluby a asociace sběratelů suiseki po celém světě.
|
